Spřátelené weby
další odkazy

Ch-66 (AS-7 Kerry)
Ch-23 (AS-7 Kerry)

Zvezda, SSSR

V dubnu 1965, když začaly práce na stíhacím letounu MiG-23, obdržela speciální konstrukční kancelář Vympel OKB-134 objednávku na vývoj taktické naváděné rakety vzduch-zem Ch-23. Hlavní zásluhu na spuštění vývoje mělo získání informací o vysoce efektivní americké raketě stejné kategorie, ale o několik roků starší, AGM-12 Bullpup.

Ch-23

Před ruskými inženýry stál nový problém. Rusové totiž nikdy předtím nevyvinuli taktickou raketu a neměli takové zkušenosti s naváděcími systémy jako jejich protějšek USA. Tento problém ještě zkomplikoval požadavek letectva, aby se střela dala podvěsit pod již existující letouny, tudíž musí být malá. Protože OKB-134 nedodržela termín dokončení prací na Ch-23, letectvo na začátku roku 1966 nakonec akceptovalo návrh malé konstrukční kanceláře Zvezda No. 455 z Kaliningradu u Moskvy, která již vyráběla rakety K-5, K-8 a další naváděné střely vzduch-vzduch. Podle tohoto návrhu měla být požadovaná střela vyvinuta z již existující komponentů střel vzduch-vzduch, OKB měla totiž zkušenosti s používáním protileteckých střel proti pozemním cílům. Na přelomu 50. a 60. let bylo provedeno několik testů s raketami K-51 (RS-2US), vypuštěných z MiGu-19PM. Hlavním výsledkem bylo zjištění nízké efektivnosti proti pozemním cílům z důvodu malé bojové hlavice.

Ch-66

První sovětská taktická raketa vzduch-zem byla postavena v roce 1966, nazývala se proto Ch-66 (Izdělije 66). Klíčovým požadavkem byla možnost použití 100 kg hlavice (pro porovnání, K-5 měla 13 kg hlavici). Pro pohon Ch-66 se použil pohonný systém protiletecké K-8 s úpravami výtokové trysky. Tryska musela být rozdělena na dvě, protože naváděcí systém K-51, použitý u Ch-66, se nachází v zadní části trupu. Použití starého naváděcího systému spolu neslo mnoho nedostatků, ale také jednu velkou výhodu. Ch-66 mohla být nesena na letounech, dříve používajících rakety K-5 bez jakýchkoliv úprav letounu-nosiče (kromě nových závěsů). V září 1996, několik měsíců po zahájení sériové výroby, byla testována na MiGu-21PFM. Později, v roce 1968, byla oficiálně uznána jako standardní zbraň MiGu-21.

Ch-66 byla ale jen dočasným řešením, práce na Ch-23 tedy nebyly přerušeny ani po přenesení projektu z Vympelu do Zvezdy. Mnoho komponentů Ch-66 bylo použito na Ch-23, pouze ocasní část, nyní nesoucí radiopovelové navádění Delta-R1M, byla změněna. Navádění na cíl se děje ručně, takzvanou metodou tří bodů, kdy je cíl, odpálená raketa a letoun v jedné přímce. Raketa je pilotem dálkově řízena ve dvou rovinách a z neváděcí gondoly na letounu jsou vysílány řídící signály do přední polosféry, pod úhlem ±10°. Pilot letící raketu s výrazně hořící stopovkou sleduje zrakem. Tuhé palivo bylo nahrazeno novým, efektivnějším. Prvních deset experimentálních Ch-23 bylo testováno na začátku roku 1968, díky různým poruchám pokračovaly zkoušky až do konce roku 1969. Důvod poruch nebyl dlouhou dobu znám. Problém byl nalezen ve špatném umístění kouřové stopovky, která nepříznivě ovlivňovala anténu naváděcího systému. Tento problém byl vyřešen přesunutím generátoru kouře na ocasní prodloužení rakety.

Letadlová část aparatury Delta je instalována buď přímo na letadle (Delta N, Delta NM) nebo v kontejneru (Delta NG, Delta NG2). U letounů MiG-23MF/ML je stabilně zabudována část, nesoucí označení METKA, které se využívá pro navádění protiletadlových samonaváděcích raket R-60M: Zbylá část zařízení Delta (DNG-2) je nesena v gondole DNG, zavěšované na pravý trupový závěsník BD3-60-23F-1. Gondola je bez vybíječe statické elektřiny na jejím konci dlouhá 1990 mm, průměr válcové části je 325 mm, délka válcové části bez kuželových zakončení 700 mm, délka nosníku 1110 mm, výška nosníku 105 mm, celková hmotnost gondoly z duralového plechu 58 kg. Jednotlivé bloky zařízení DNG jsou dobře přístupné díky množství rozměrných a snadno demontovatelných krytů na její pravé straně. Přední díl kuželové, aerodynamicky tvarované části gondoly tvoří laminátový kryt naváděcí antény. Samotné rakety jsou zasunuty do kolejnicových odpalovacích zařízení APU-68UME na podkřídelních závěsnících BD-3-60-23KI.

Po ukončení testů na letounech MiG-23S a MiG-23B na podzim 1973 byla Ch-23 oficiálně zavedena do výzbroje, dostala konečné označení Ch-23M (Izdělije 681). Ch-23 může být nesena letouny MiG-23 (2 ks), MiG-27 (2 ks), Su-22 a Su-24 (4 ks).

 

TTD

Název	Ch-66	Ch-23M
Délka	3,63 m	3,59 m
Průměr	0,275 m	0,275 m
Rozpětí	0,811 m	0,785 m
Hmotnost	278 kg	286 kg
Bojová hlavice	103 kg	111 kg
Pohon	TPH	TPH
Způsob navedení	po paprsku letadlového radaru	radiopovelové
Rychlost letu	2340 km/h	2900 km/h
Výška vypuštění		50 - 5000 m
Dolet	10 km	3 - 10 km

Některé zdroje použitých informací a obrázků:

• http://www.fas.org/man/dod-101/sys/missile/row/as-7.htm
• http://www.index.ne.jp
• časopis Letectví a Kosmonautika (5 / 2000)

Poslední aktualizace této stránky proběhla 2001

Lety balónem   Vyhlídkové lety   Zážitky