Spřátelené weby
další odkazy

Budoucí a zatím nepoužívané střely

Ch-32

bude nástupcem protizemních střel Ch-22. Vyznačuje se větším doletem a kvalitnější naváděcí hlavicí. Jako první by je měly společně s Ch-101 a Ch-102 používat bombardéry Tu-22M5.

Ch-36 a Ch-38

jsou univerzální protizemní střely, které by v budoucnosti měly nahradit střely Ch-25. Počítá se s nimi už na modernizovaném MiGu-29SMT-II.

Ch-37

je protiradarová střela firmy Zvezda o doletu přes 100 km. Má délku 4,7 m a průměr trupu 36 cm. Je možné, že vznikla na základu některé z protileteckých střel. Podle jiného zdroje by to měla být televizně naváděná protilodní a protizemní střela, vyvinutá z Ch-35

KS-172

vyvinutá týmem Novator, je budoucí protiletecká střela velmi dalekého dosahu. V Rusku je známá pod označením RVV-L, výrobně se značí Izdělije 172, pro export AAM-L a pokud bude zavedena do výzbroje, je pro ni rezervováno označení R-72. Po uvolnění z letounu je urychlena 1,4 m dlouhým a 150 kg vážícím urychlovačem, který se po dohoření oddělí a střela pokračuje v letu s náporovým motorem. Rakety údajně konstrukčně připomíná protilodní Ch-41 Moskit. Po inerciálním přiblížení do cílové oblasti zaměřuje aktivní radarová hlavice cíl (letoun s efektivní radarovou odrazovou plochou 5 m² zachytí na 40 km), který střela ničí 50 kg těžkou bojovou hlavicí. KS-172 je i s urychlovačem dlouhá 7,4 m, průměr trupu má 51cm, váží 750 kg, její dolet je 400 km s urychlovačem, 300 km bez něj. Při dostatku financí se brzy stane standardní výzbrojí letounů Su-30MK, Su-33, Su-34, Su-35, Su-37, MiG 1.42 a S-37.

R-xx (pro zadní polosféru)

První bližší informace o této obranné střele byly zveřejněny současně s předváděním nových letounů Suchoj v polovině 90. let. Střela vyvinutá na základě R-73 chrání stíhací, bombardovací a transportní letouny před protivníkem útočícím ze zadní polosféry a plně uplatňuje princip „vystřel a zapomeň“. Cíl je nejprve nalezen radarem sledujícím zadní polosféru. Po opuštění letounu, kdy je vzdálenost k cíli 1-12 km, je při letu ocasem vpřed (odpovídajícím úhlu náběru 180°) stabilizována motorem s vektorováním tahu. Na cíl se navádí pasivní infračervenou hlavicí se zorným úhlem 60°, použitelnou za jakéhokoliv počasí a denní doby, při rušení i při vlivu pozadí země a vody. Délka rakety je 320 cm, průměr 17 cm, rozpětí 40,4 cm, hmotnost 115 kg, hmotnost bojové hlavice 7,4 kg, výška cíle se může pohybovat mezi 50 m až 13 km.

R-30

je budoucí krátkodosahová vysocemanévrující střela určená pro všechny moderní letouny, u kterých bude nahrazovat téměř 20 let staré R-73. Je infračerveně naváděná, má dolet přes 30 km. Prvním letounem, který ji bude používat by měl být MiG-29SMT-II.

Do výzbroje nepřijaté střely

SNARS-250

Konstrukce první letecké protiletadlové rakety Sovětského svazu označené SNARS-250 (samonavodjaščijsa aviacionnyj reaktivnyj snarjad 250) sahá do roku 1948. Byla vyvíjená ve dvou verzích – jednak s infračervenou samonaváděcí hlavicí, jednak s poloaktivním radiolokačním naváděcím systémem. V průběhu vývoje se uskutečnilo šestnáct zkušebních odpalů z letounů Tu-2. Raketa byla určena pro letouny I-320(R) a La-200. Ještě před ukončením prací spojených se zaváděním do výzbroje byla v roce 1953 konstrukce přerušena vzhledem ke změně výrobního programu závodu č. 293 v Chimkách u Moskvy. Při celkové hmotnosti 385 kg (z toho bojová hlavice 30 kg) byla raketa dlouhá 4200 mm, rozpětí stabilizátorů činilo 1080 mm a dostřel 5 km.

K-6

byla rozšířenou koncepcí raket RS-2U se zvětšeným dostřelem. Byla plánována pro jednu z verzí letounu MiG-21. Bohužel souběžně konstruovaný radiolokační zaměřovač Oriol nebyl dokončen a prototypy raket K-6, které měly být experimentálně odzkoušeny jako neřízené, byly odmítnuty.

K-7

K-7, podobná raketě K-6 byla první střelou kanceláře Vympel. Měla na neúspěšné K-6 navázat, ale byla i se všemi svými verzemi zrušena ve prospěch K-8. K-7L byla střela řízená po paprsku radiolokátoru Almaz-3 o doletu 2-6 km. Její délka byla 357 cm, průměr 22 cm, rozpětí 81 cm, hmotnost 162 kg a hmotnost hlavice 20 kg. Měla ničit cíle ve výškách 10-17 km s rychlostmi do 2200 km/h a s přetížením 1,5 až 2 g, konstrukčně nedořešený radar však přerušil další vývoj. Verze K-7S měla pasivní infračervenou hlavici, z ní odvozená K-7SZ neměla ocasní kužel. K-75 používala poloaktivní radarové navedení na vzdálenost 4 km. Byla 249 cm dlouhá s průměrem 20 cm, rozpětím 57 cm a hmotností 82 kg. Střely K-7 měly vyzbrojovat přepadový letoun T-3, ze kterého by napadaly nepřátelské stíhací bombardéry letící ve výšce 10-17 km s pravděpodobností zásahu 65-70 %. I přes neúspěch byly získané zkušenosti zúročeny při vývoji střel R-3.

K-8

byla střela s aerodynamickým uspořádáním kachna. Radiolokační zaměřovač Uragan-5B, se kterým měla spolupracovat, se sice intenzivně zkoušel u sériově nevyráběných letounů I-75I a I-75F, ale nebyl přijat do výzbroje. I když původní K-8 do výzbroje nevstoupila, její zlepšená verze K-8M (R-8M) byla úspěšná a používala se na letounech Su-11, Su-15 a Jak-28P.

K-88

vznikla ve Vympelu jako výsledek rozhodnutí (z ledna 1960) namontovat naváděcí hlavici nových střel K-13 na trup střel K-5 a K-8. K-88 vzniklá z K-5 měla průměr 20 cm, hmotnost 110 kg a dolet 1-13 km. I když její parametry nebyly špatné, nikdy nedostala dále než do prototypového stádia.

K-9 (K-155, AA-4 Awl)

rovněž zůstala v jen prototypovém stádiu. I ona byla řešena jako kachna a polaktivním radiolokačním navedením. Vznikla koncem 50.let v kanceláři MiG a byla určena speciálně pro letouny E-150 (E-152). Prototyp E-152A nesl dvě K-9 na podkřídelních závěsnících. U E-152/1 byly K-9 zkoušeny na koncových křídelních odpalovacích zařízeních. Prototyp střely byl západu představen v roce 1991 na letounu E-152A. Její délka byla 520 cm, průměr 30,5 cm, rozpětí 180 cm, hmotnost asi 400 kg, pohon na tuhé palivo jí dával dolet 100 km.

Izdělije 275A

je tovární označení nevyráběné poloaktivní radarové střely z konce 50. let, určené pro letouny La-250 Anakonda.

PR-38

byla určena letounům T-37 a P-37. Vývoj této pravděpodobně jediné známé střely vzduch-vzduch z kanceláře Suchoj byl ale zastaven.

K-14

měla být přímou kopií AIM-9L, ale její vývoj byl zrušen ve prospěch K-73 (R-73)

K-25

vznikla ve Vympelu jako kopie AIM-7M Sparrow, získané sověty v roce 1968. Oproti konkurenčním R-23 a R-24 měla menší dolet, slabší manévrovací schopnosti a také méně kvalitní naváděcí hlavici. Zkušenosti z vývoje, ukončeného v roce 1971, pomohly při konstruování střel R-27.

K-50

měla být poloaktivně radarově naváděná střela pro letouny T-58M (s radiolokátorem Smierč-100M). Její vývoj nevedl v 70. letech ani k sestavení jediného prototypu.

K-100

S poloaktivní radarovou hlavicí měla vyzbrojovat letouny Tu-148 a Jak-33 (s radiolokátorem Smierč-100), ale stejně jako K-50 zůstala pouze na papíru.

RVV-1 ASAT

(Anti SATellite) je protidružicová střela schopná ničit cíle ve výškách 200 až 500 km. Letoun-nosič byl do prostoru vypuštění, ke kterému docházelo ve výšce 25000 m při rychlosti asi 2300 km/h, naváděn pozemním stanovištěm. Byla nesena po jednom kuse na dvou prototypech letounu MiG-31D, ale přestože se plánovalo použití na všech letounech MiG-25MP a MiG-31M, nebyla do služby nikdy zavedena.

Některé zdroje použitých informací a obrázků:

• L. Popelínský, V. Kodeš: Střelecká a raketová výzbroj letadel
• http://www.canit.se/~griffon/aviation/text/missiles/asm.html
• http://www.canit.se/~griffon/aviation/text/missiles/aam.html

Poslední aktualizace této stránky proběhla 2001

Lety balónem   Vyhlídkové lety   Zážitky