Doslov ...Vím, že to už asi nebude ono, ale nedá mi to. Prostě musím. Ve svých vzpomínkách na službu u vojenského letectva v letech 1948-90 se všichni obratně vyhýbají politice, včetně mne. A všichni víme proč. Laco Jerguš správně vzpomíná: "Mám jiný názor, ale rozkaz vždy splním". Václav Havel před svým skonem vzpomínal: "Ještě že tehdy byl u moci Jelcin, a ne Putin". Narážel na odsun sovětských vojsk, jinak bychom je měli tady snad dodnes, dodávám já. A půjdu ještě dále - vidím v tom paralelu s Hitlerem. Ne domněnky, ale fakta hovoří. Potupná prohra (mír) v 1. světové válce - potupná prohra ve studené válce. Sudety - Krym. Polsko - Ukrajina. Noc dlouhých nožů - sestřelení dopravního letadla Malajsie. Mám pokračovat dál? To, co kdysi neunesl chorý zkrachovalý rakouský malíř, o mnoho let později neunesl zkrachovalý estebák v ruské uniformě v Drážďanech. Kdo jim to proboha dovolil a proč je včas neodstranili? Opět paralela: německý - ruský národ. Už vím, proč si Stalin s Hitlerem tak rozuměli a rozdělovali si cizí území, než jeden druhému vrazil dýku do zad. Miliony mrtvých, miliony vymazaných hlav v minulosti, a opět se nic neděje. Vojenskému estébakovi doma stoupá popularita. Vy nám sankce - já vám běžence. Nikdo s ním už kromě naivního Zemana a Klause nechce nic mít. Zůstal jediný: Asad. Další vrah vlastního lidu. Vrahové IS se Putinovi akorát tak hodili, aby ospravedlnil vpád do Sýrie: "Byli jsme pozváni, vy ne!". Nepřipomíná vám to něco? A někoho? Bilak, Lenárt (pozor, pozor..), Indra ... Nikdy nepotrestáni zrádci národa. Pro mladé: ing. Bilak - primitiv, vyučený krejčí (ihla, nit, gombik). V roce 1968 k nám pozvali rusáky. A takovým a podobným lidem jsme sloužili a čekali na jejich rozkazy - vrahům z 50. let, slizounům z 60. let a vrcholným normalizátorům 1970-90. Proto o politice mlčíme. Ještě že to byla válka studená, i když s mnoha civilními i vojenskými obětmi. Nemuseli jsme sloužit, mohli odejít. Minimálně po splnění závazku, ale to udělal málokdo. Touha po létání a trochu lepším životě než ostatní pracující vyhrála. Tím jsme se stali součástí ruského medvěda, jeho zbraní, i když jenom dopraváci ... s rudou knížečkou v náprsní kapse. Nebohý mjr. Chlup po revoluci v restauraci vytáhl z kapsy odznaky a vlaječky letců RAF - vyčítavě jsem se mu podíval do očí - uhnul až stydlivě pohledem (přijímal mě do strany). Tehdy mi ho bylo líto, byl to dobrý chlap o generaci starší, než já. Dokonce se mne jednou před revolucí v Jeseníku ptal na můj názor, koho do čela 2. letky po legendě letectva. Byli 2 kandidáti - samozřejmě to dopadlo naopak, než můj názor. Byla to paradoxní doba. A já? Během revoluce jsem vrátil po 3 letech slušně Trtkovi rudý průkaz. Ptal se: kde je fotka!? To ať si každý domyslí sám. A odkráčel jsem k mladé vrtulníkové letce. Jako malého kluka mě děda vodil na letiště v Hrabůvce, kde byla hospoda - Dakota. Možná už tam jsem podvědomě nasál vůni leteckého benzínu a dobrodružného života, i když letiště pomalu končilo a přišel Mošnov. Chodili jsme tam pěšky nebo lokálkou č.1 až na točnu před Dakotu. Později s bráchou Ščučí bleskem č.7 z Hrabové - naskakovali a vyskakovali jsme za jízdy, babička šílela strachy. Pak mě v noci budili čerství dopraváci z Hrabůvky - to vše na mne mělo asi vliv. A taky knihy. Rád jsem četl. Ve škole hodnocen vnímavý a samostatný. Přišel r. 1968 - a bylo po samostatnosti a vlastním názoru. Neskutečný šok pro všechny a pro mne v pubertě guláš v životě a chápání světa. Rusáky nemusí snad více než já jen poláci. Oči, gestikulace - jejich hlavoun se prozrazuje sám ze lží, kterým uvěřil. Mnohokrát opakovaná lež se stává pravdou! Od koho to asi pochytil? A to s veškerou úctou ke všem padlým, kteří osvobozovali naší republiku na konci války, kde je hnal přes Karpaty hlava nehlava Stalin jen proto, aby byl první v Berlíně (tomu se nedivím) a hlavně taky v Praze, kde už probíhalo povstání za účastí ruské osvobozenecké armády - gen. Vlasov a spol., který se smrtelně mýlil, z které světové strany přijde pomoc. Letci RAF čekali v Anglii na rozkaz ke vzletu na Prahu marně snad od 5. 5. 1945 - a nebyli sami - u Plzně stála na tanku legenda všech legend a řvala do světa památnou větu... Nejvyšší rozhodli dávno jinak, a to je snad jediná věc, co Američanům vytýkám, i když jsem přišel na svět o 12 let později (min. 2 generace degenerace). K letcům RAF. Ve vzpomínkách jsem nenašel odvahu k těmto "bohům" něco napsat. Od dětství mám k těmto lidem tyto pocity: neskutečná pokora - hrdost - nekonečný obdiv - stud a vztek. Stud minimálně za ty 3 roky a vztek? Jejich katové nebyli nikdy potrestáni! Typický český hnus, o kterém už mluvila gestapačka s Miladou Horákovou v krimininále před popravou: "Proboha, co jste to vy Češi za národ??? Vy vraždíte sami sebe...". Když se nudím, snažím se vytvořit strom života (předky). Není to jednoduché vracet se do minulosti, ale nedávno jsem díky internetu narazil na jméno Kauer Jaroslav - pilot RAF - a to do mě vlilo další síly. Byl někde od Zábřehu na Moravě - a tam jsem měl kdysi druhého dědu a dokonce ve vedlejší vesnici. Stíhač RAF Jaroslav Kauer se zabil při nepovedém nouzovém přistání ve Francii, kdy mu už nestačilo palivo na přelet kanálu po návratu a doprovodu spojeneckých bombardérů z Německa. Zřejmě totální únava... Budu pátrat dál. O vojenském letectvu mám dvě knihy, je to minimum, ale pro můj obraz minulosti spojené s dvacetiletou praxí to bohatě vystačuje. Tyto knihy jsou pro mne ale zásadní. Při jménech autorů zasvěcení fandové letectva a historie ihned pochopí: Antonín Liška a Miroslav Moudrý. Ano, jsou to knihy "Jak se plaší smrt" a "1. letecký dopravní pluk", vydané s odstupem 22 let, i když můj doslov se diametrálně liší od p. Šmoldase (dr. demagog) v jeho doslovu v první knize (poplatný r. 1983). Jsou to knihy překrásné, druhou mám teprve 2 roky a vůbec jsem o ní nevěděl. A k tomu mají fantastickou paralelu! Antonín Liška, autor první knihy - stíhač RAF za války - a po válce velitel dopravního pluku v letech 1948-49. Už jen ten letopočet napovídá, proč jen necelý rok a co se tehdy dělo. Václav Havel řekl: "Byl to puč, a ne Vítězný Únor.". Svatá slova. Neodpustitelné činy a zvěrstva, která nebyla nikdy potrestána. Zodpovědní lidé se nemuseli takto chovat, mohli někam zalézt, ale kariéra i přes mrtvoly vyhrála. I když jsem přišel na svět o 9 let později, toto nikdy nepochopím. Chtěl bych jmenovat oběti, ale běhá mi mráz po zádech a je mi celý život z toho zle, co zrůdy prováděly hrdinům a nevinným lidem. Ale tyto zrůdy měly svá jména a je potřeba je připomínat zvláště mladé generaci, aby si vážila nabyté svobody před 26 lety. Byli to: v letech 1948 - 1953 Klement Gottwald (237), v letech 1953 - 1957 Antonín Zápotocký (94), roky 1957 - 1968 Antonín Novotný (87) - již za mého života. Čísla v závorce myslím není nutné vysvětlovat. A to Zápotocký k tomu pustil 4 gestapáky odsouzené na smrt. Proč asi? Kdo si přečte jeho životopis, snadno se dovtípí... Toto byli "milovaní dělničtí presidenti". Mimochodem stejný vrah provedl v roce 1953 měnu, na kterou doplatil celý národ včetně dědy a babičky, kteří si zrovna kupovali domek v Hynčicích na důchod. Těmto vrahům velice ochotně přisluhovali další "podržtašky" a společně rozhodovali, kdo půjde na smrt ... temně proslulá pětka: Slánský, Kopecký, Široký, Kopřiva, Čepička. "Tak jsme toho Píku nezachránili, Ludvo ...", řekl Gottwald po zasedání ministru obrany Svobodovi. Co dodat, snad jen, že komunismus = nacismus. Antonín Liška se dožil 87 let. Obdivuhodné. Ponížený, dřel v podřadných profesích, nízký důchod. Dožil se revoluce, devět let mu byla dopřána svoboda. V 80. letech - na co asi myslel? Stydím se. Blíží se dubnové 70. výročí založení vojenského dopravního pluku v roce 1946. Po revoluci jsem někde v tisku četl článek: "Ano, byli jsme to my, kteří se nemalou měrou podíleli na budování poválečného letectva československa....." atd. Ano, opomněli dodat ale, pod jakým praporem. 40 let už nikdo nikdy nevymaže. Poučme se z toho navěky. Tímto se předem klaním všem letcům R.A.F., kteří zakládali před 70-ti lety vojenskou dopravku a předtím bojovali a umírali za naší svobodu, za což jim byl prokázán vděk komunistickými zrůdami v podobě těžkých mnohaletých žalářů a u několika letců smrtí ... Jak je život v těchto končinách ošidný a paradoxní, lze dokázat na životě a kariéře dvou velitelů z tabulky knihy 1. letecký dopravní pluk. O prvním právě s úctou píšu - druhé jméno ať si každý doplní sám. Čest a sláva F.K. (a A.J.), který jako jediný řekl svému katovi svůj názor do očí a celá dopravka věděla, kam ho poslal... Nikdy nezapomenu na jeho poslední nástup pluku, kde byl nadstandartně finančně odměněn náčelník všech skladů - už chyběla jen hymna a internacionála. Beru, proč ne?, ale pořád přemýšlím, proč nebyl odměněn např. náčelník všech výkonných praporčíků? Třeba se někdy dovtípím. F.K. po vyhazovu sedával v Sokolce u pípy. Občas na mne pokynul: "Pocem, Kauere - dej si pozor na toho vedle u mariáše." - odpovídal jsem mu: "Já vím, já vím." (říkal to trochu jinak). Měl jsem ho rád, tu jeho přímost a taky mi připomínal piloty RAF v té připláclé čepici od sluchátek. Když jsem se stěhoval, povídá: "Tak Jindřichov, tam to znám, jezdil jsem na brigády do Dívčích Hradů!". Vždy se mnou chvíli pokecal, aniž musel. Byl více jak o generaci starší. Moc mi jej bylo líto. Čest jeho památce! Tuto kapitolu ukončím asi tím, že v oné důležité době jsem očekával, ač mlád (a nejen já), že bude postaven k velení dopravky ing. pplk. Pařízek. Přísný, ale přitom lidský velitel a co se týče odbornosti, nekompromisní. Jeden myslel, druhý se po... Byl poslední, co dával povolení do vzduchu. Po všech přezkoušeních mi říká: "První a poslední otázka: kurs Prostějov". Aniž jsem to čekal, ihned odpovídám: "Na jih, asi 200st.?". "No, dejme tomu - ale přesněji: po drátech!!!" a dal mi poslední podpis. V roce 1978 jsem se ženil a mohl si vybrat bydliště: Příbor nebo Studénka. Naivně jsem si vybral Studénku - dnes se jí říká prokletá (železniční nehody). Pro mne už byla tehdy prokletá. Domníval jsem se, že budu hrát fotbal za místní klub - krajský přebor. Brzy mi bylo naznačeno, proč jsem přišel do Mošnova a jakou mám odbornost (technik letounu vždy připraven). Studénka - ani město, ani vesnice. Něco mezi tím. Jeden bus ráno, druhý v pozdním odpoledni zpět. Nic mezi tím, kdo neměl auto, měl smůlu. Stačila chvilka, a pěškobus. To byla fyzička. Opilí horníci přímo před barákem, v noci budili jak mne, tak narozeného syna. V roce 1980 asi 5 horníků odmítlo jít k volbám. Druhý den dvě T-613, vyskákali estébáci s urnou a odvolili v jednom bytě v paneláku! Taková byla doba. Na stejném železničním přejezdu (nehoda pendolina s polským kamionem) jsem měl i já jednou obrovské štěstí. Na jízdním kole jsem měl malého syna - šli jsme se koupat k Odře - a po přejetí vlaku jsem vykročil pod závory - další se přiřítil z druhé strany. Chyběl tak metr... A nakonec jugoslavský špion. Je to má 13. komnata, ne ale z důvodu špiona, nýbrž kdo všechno se tenkrát této opiliády v místní hospodě na sídlišti účastnil a jakým způsobem. Nevěřili by jste. Primitivové, muselo jim být jasné, jak to dopadne. Prokletá Studénka. Jeden pilot se tam upil k smrti. Smutná obec. Dost filosofie. Na závěr veselou historku. Kamarád a soused z dětství mne požádal, zda bych zavzpomínal na příhody z aviatických hospůdek. No, taky by to vydalo na malou knihu, ale nedělá se to, blízcí by se mohli ještě dnes dovtípit. Tak teda jednu nakonec: budu mu říkat např. George, dle americké legendy, jehož stále platnou větu uvedu jako tečku tohoto doslovu. Při slavnostním ukončení kariéry československého legendárního vojenského pilota v Jeseníku - kempu, kde snad chyběl jen ten, kdo nemohl a nebo nebyl pozván (přítomen i šéf lázní) vešly do salonu uprostřed všeobecného veselí 2 krasavice sobě podobající se a věkově od sebe o generaci. Samozřejmě si to namířily rovnou k oslavenci a roztrpčený "George" se mnou popíjející u baru ferneta smutně povídá: "Mamku som mal, dceru som mal, aj vnučku buděm..." (řekl to jinak, ale ještě není po 22h.). A já padl smíchy pod bar - připomnělo mi to herce Pivce ve starém českém filmu, kde babička křičela: "Proboha, dejte mu tu vnučku, jinak kdoví, jak to dopadne!". A ještě jednu, pracovní. Po odchodu další legendy do důchodu (souputník oslavence z kempu) se u 2. letky a jejího velení sešli 2 kohouti na jednom smetišti, což nedělá dobrotu, jak známo. Časem se srovnali, ale počátek byl zajímavý. S jedním jsem dlouhodobě lítal, druhý dostal důvěru a nelehkou úlohu letce velet. Netrvalo dlouho a jeho zástupce ihned našel pro něj typické řešení, jak ukázat, co si o této volbě myslí. Trochu jsem mu tu rošťárnu ještě před odletem rozmlouval (bude z toho zle..), ale na druhou stranu jsem měl a mám rád srandu a nakonec rozhodoval on, tak co. Výsadky paragánů z Chrudimi - odlet 4 letounů L-410 na několik dní, vybráni nejlepší piloti a dle osádek na tabuli jsem si říkal - to bude zajímavé. Odlety z Mošnova elegantně těsně za sebou. Ale velitel letky se nečekaně před odletem někde pracovně zdržel a vzkázal, jakoby něco tušil: "Čekat na mne". Můj velitel osádky povídá: "Nečekáme". "Věž, povolte pojíždět a vzlet 3 za sebou - Povoleno". A 3 letouny odfrčely směr Chrudim. Po přistání rychle doplnit, zabalit a všichni jdeme do města. Bylo tak po obědě a už jsem tušil, že bude veselo. Pukal jsem smíchy, co vyváděla některá letecká esa 2. letky a jak si utahovali z místních dam ve známé chrudimské restauraci. Začalo to čišníkem: "Pánové, tento stůl je obsazen!". Náš šéf: "Tak ho odnes a přines další!!". Byl to přímo divadelní výstup a celá kavárna měla představení s dobrým koncem a ještě bez vstupného. Velitel letky nás mezitím po příletu hledal a nenašel. Večer se dočkal. Toto si vyřidíme doma, a už nemluvil. Druhý den výsadky na Lipně: chlapi dopadali nějak daleko od cíle, byli zřejmě špatně vycvičeni nebo foukal silný vítr, už nevím... půl roku s námi mluvil na půl úst nebo vůbec, jen sršel pohledy. Dlouho jsem raději o nic nežádal. Pak se nějak srovnali a byl klid. Přišla revoluce, a za pár let bylo všechno jinak. A to je dobře - největší armáda na světě co do počtu obyvatel (ještě Izrael) se plíživě a klidně rapidně zmenšila, stojí na správné straně a tam, kde vždy patřila. Drtivá většina letců RAF konečně klidně spí. A ten památný řev v květnu 1945 u Plzně? Legendární americký generál George Smith Patton byl definitivně zastaven svým presidentem při svém tažení na Prahu a vzteky řval na tanku: "Žente ty Mongoly za Ural!!, nebo toho budete litovat!!!". Svatá slova i po 70 letech. Opakuji: při vší úctě k padlým vojákům osvobozujícím (obsazujícím) naší republiku. Letos jsem po 20 letech zajel na pár dní do Jeseníku. A koho jsem tam nepotkal! (foto níže). Jako by to bylo včera. Tak rychle utíká život pod prsty... Bobrovník a Priessnitz s kolonádou super, na kolibu a kemp smutný pohled, taktéž na lázně Lipová. Jen "bábinku" jsem nestíhal, snad příště. Končila neskutečná vedra, koupal jsem se ve Staříči u kempu. Jeseníky krásné, Jeseníky mé... Nedávno se vrátili naši mladí z cest a starší vnučka mi povídá: "Dědo, nevěřil bys, kde jsme byli - v lázních ... ten Priessnitz a ta kolonáda, to je krása, to jsi ještě neviděl." ... a mně vyhrkly slzy do očí!!! Nevěděla, že jsem tam byl a jezdil. A kolo se točí dál - sláva bohu. p.t. Ivo Kauer v.v.  |
| vzpomínky doslov fotogalerie glosy a komentáře |
www.leteckemotory.cz
|